Zoufalé vrány
Zoufalé vrány
„Konečně!“ vykřikla jsem radostí, když jsem v dáli spatřila město. Můj kůň už byl unavený a já bych v tu chvíli dala cokoliv za jídlo a postel. „Zvláštní město,“ říkala jsem si v duchu “připadá mi jakoby zářilo.“ Snad jsem měla pravdu. Jakmile jsem dojela k bráně, už zdáli se na mne usmívali stráží a ihned mi odvedli koně do stáje. „Buďte vítána.“ Znělo ze všech stran a já myslela, že mě snad šálí smysly. Těsně nad hlavou mi proletěla vrána. Zeptala jsem se kudy se dostanu k hostinci a milá paní mě ihned navedla. Za rohem jsem slyšela dětský smích, připadalo mi, jakoby se spíše někomu vysmívaly. Když jsem nakoukla za roh spatřila jsem kupu dětí házejících kameny na vrány. Smály se jim, některé po nich stříleli praky. Na lavičce seděla stará babička, sledovala děti a usmívala se. Šla jsem blíž a jakmile si babička všimla mého nechápavého výrazu, nabídla mi, ať se k ní posadím. Neváhala jsem. Babička vytáhla z utěrky buchtu a nabídla mi. Ochutnala jsem buchtu a chtěla se babičky ještě s plnou pusou zeptat ale ta mě předběhla. „Máš v hlavě mnoho otázek. Jestli chceš, můžu ti povyprávět.“ „Byla bych velice potěšena.“ odpověděla jsem babičce a vzala si další buchtu. „Kdysi dávno, za vlády našeho třetího krále, se zde vedly kruté boje. Město sužovala válka a lidé již přestali doufat, ale král nenechal své město padnout a bojoval i když nebyla naděje. Naše město chtěl dobýt krutý vládce tehdejšího Severního Nivulonu. Lidé se bránili ze všech sil, bojovali, věřili, jenže porážka byla jistá. A tak král nabídl útočníkovi ruku své dcery. Princezna z toho byla velice nešťastná. Byla to velice křehká dívka. Měla ráda temnotu, v noci chodívala za město k jezeru. Byla velice milá ale málokdy se s lidmi bavila. Chodívala v černém plášti, oči sklopené k zemi. Lidé mysleli, že je to proto, že její makta, královna zemřela ihned po porodu. Byla jediným královým potomkem a tak její ruku král nerad dával Kristolovi, nejkrutějšímu krále té doby. Jenže neměl na výběr, než aby zahynuly tisíce lidí, obětoval svou jedinou dceru. A tak zavládl opět mír. Princeznu již lidé vídávali málokdy. Kristol jí zakazoval chodit k jezeru, jen ji neustále držel v zámku, kdoví, co tam s ní vyváděl. Pak jednou oznámil lidu, že princezna skonala, byla velice nemocná. Ale lidé věděli své. Brzy se i do toho nejtemnějšího koutku města donesla pravda o princeznině smrti. Spáchala sebevraždu. Přeřízla si žíly. Od té doby jsme ji vídávali u jezera, nikdo se k ní neodvážil. Do týdne po princeznině smrti umřel i Kristol a s ním mnoho dalších lidí, avšak všichni byli hříšníci: ti, co vraždili, podváděli, kradli, lhali, všichni do týdne pošli jako dobytek. A staly se z nich vrány. Lítaly okolo princezny, která se jim vysmívala a u jezera je přivazovala ke kamenům a házela je do vody. Týrala je. A věděla proč, měla k tomu důvod. Od té doby se našemu městu hříšníci vyhýbají. Ti, co nedají na varovaní, do týdne umřou a jejich duše nedojdou klidu, budou z nich vrány. A proto my se teď vysmíváme vranám. Děti by neublížily ani mouše, ale vráně ano. Každý musí být potrestán.“ „A co princezna? Stále ji vídáváte?“ „Málokdy. Teď už tu máme jen vrány.“ „Velice hezký příběh. Děkuji vám, teď již rozumím.“ Podívala jsem se na vránu vyhýbající se letícímu kamení. Její zoufalý umučený pohled mě přesvědčil o tom, že babička mluvila pravdu. Jak jinak by taky mohla lhát? Umřela by…
Moniska:-*