Upíří Zámek
23. 6. 2007
Italská léta byla horká. Carolina je nesnášela. Nesnášela celou Itálii, lidi kolem, svůj nudný život na panství svého otce,šlechtice z rodu Sallivettiů. Carolina Sallivetti byla mladá a krásná šlechtična. Opálená kůže se jí v jasném slunci zlatavě leskla, lokýnky oříškových vlasů padaly ze skřipce na ramena a v bílých letních šatech jí to opravdu slušelo. Rovněž nepostrádala ani vzdělání a inteligenci, o penězích ani nemluvě, ale přesto byla nešťastná. Velice nešťastná. Její život postrádal vzrušení, pravé přátele a lásku... "Slečno, oběd je na stole!" zavolala na zahradu Lea, mladičká služtička rodiny. Carolina vyšla z altánku s rozečtenou knihou v ruce a kývla na ni. "Už jdu!" "Pospěšte si, ať Vám to nevystydne!" "Však já už běžím!"
"Tak, kdy už se konečně stanu dědečkem?" zeptal se po obědě Carolinin otec. Carolina se okolo sebe rozhlédla - zírali na ni všichni. Její otec, matka, snoubenec...snoubenec, kterého nikdy nemilovala a na zasnoubení přistoupila kvůli naléhání rodičů. Všichni čekali, co odpoví. Mlčela. Slova se nakonec ujal její nastávající - Gabriel Almano: "Myslím, pane Sallivetti, že je ještě spousta času uvažovat o takových věcech. Ale jednou se dočkáte." "To bych byl moc rád. A zajisté i má žena...viď, Veronico?" "No samozřejmě! A doufám, Gabrieli, že to s Carolinou nebudete moc protahovat. Bylo by načase..." Carolina skočila své matce do řeči: "Nechci děti. Žádné nebudou." "Ale Car...Carolino! Jak to myslíš, že žádné nebudou?" "Myslím to přesně tak, jak říkám!" Gabriel chytil Carolinu za ruku, ale vyškubla se mu. "Nech mě být!" "Co je s tebou, miláčku?" "Nic. Nechte mě, chci být sama." Vstala od stolu a rozběhla se po schodech nahoru do svého pokoje. "Co to s ní je?" podivil se její otec. Nikdo mu však nedokázal odpovědět.
Dívala se z okna do prosluněné zahrady, kde rostly stromy a motýli poletovali z květiny na květinu. Byl to uklidňující pohled. Mohla přemýšlet. Co by mohla dělat? Má rodinu, která jí nedovolí postavit se na vlastní nohy. Má snoubence, kterého nemiluje, ale jak by vůbec mohla? Oplýval suchým humorem, nudným zevnějškem a byl nezábavný. A pak také měla falešné přátele - obvzlášť vlezlá byla Mária, obyčejná měšťanka, která by se ráda prostřednictvím Caroliny dostala na vyšší úroveň. Carolina si vzpoměla na dobu před čtyřmi lety. Bylo jí tenkrát osmnáct a jela s rodiči do Francie. Seznámila se tam s jednou obyčejnou pařížskou dívkou a brzy se z nich staly dobré kamarádky. Dobré a opravdové. Jmenovala se Claire Launay. Od té doby si napsaly spoustu dopisů a párkrát se navštívily. Claire měla úplně jiný život. Nenudila se. Žila. Nikdo jí nic nezakazoval a nikdo ji do ničeho nenutil. Ale za poslední dva měsíce se jedna druhé neozvala. Carolinu napadlo, že by jí snad mohla napsat. Vzala papír a pero, sedla si ke stolu a začala:
4. srpen, Benátky
Milá Claire,
dlouho jsi se mi neozvala, jak se máš? Doufám, že lépe, než já. Mně už to tady nebaví! Nejraději bych byla u tebe ve Francii, daleko od rodiny, daleko od Gabriela...víš, co mi řekl minulý týden? Že už se rozhodl o datu svatby a už pozval celou svou rodinu a přátele. Rozhodl se beze mně! Mám se tedy vdávat za měsíc. Ale já si ho přeci nechci vzít! Musím něco udělat. Poraď mi! Dnes můj otec přišel s tím, že chce být dědečkem. Ale já nechci být matkou! Ach, Claire, co mám dělat? Jsem zoufalá.
Tvá kamarádka
Carolina S.
Hotový dopis vložila do obálky a nadepsla adresu. Poté jej běžěla odeslat... Odpověď se dostavila po dvou týdnech. Přinesl ji rodinný komorník, starý pan Florenc, kterého si Carolina oblíbila. Nemohl si nepovšimnout Carolininých rozzářených očí, když jí obálku podával. "Slečna zřejmě čeká něco důležitého, nemýlím se?" "Nevím, jestli je to důležité. Ale píše mi má přítelkyně."
Rozbalila ji a četla:
Milá Carol,
jsem ráda, že jsi zase napsala. Já se mám dobře, ale jak vidím, s tebou je to horší. Co kdybys zase na čas přijela do Paříže, trochu se odreagovat? Neposílej mi odpověď, ale rovnou přijeť. Budu se těšit.
Claire
Carolině se okamžitě zvedla nálada. "Pane Florenci, přineste mi kufr, odjíždím." "A kam, smím-li se zeptat?" "Do Paříže." "Zdržítě se dlouho?" "To netuším." "Jen abyste se vrátila na svou svatbu..." "Nemějte obavy..." řekla Carolina a sama pro sebe si zamumlala: "Na tu se nevrátím..." Odjela ještě ten den. Její rodiče byli pryč, takže se s nima ani nerozloučila. Zanechala jen vzkaz po komorníkovi, že odlétá do Paříže a neví, kdy se vrátí...
PAŘÍŽ - o 2 dny později:
Ve Francii bylo počasí o něco příjemnější, než v horké Itálii. Carolině bylo po dlouhé době zase dobře. Cítila se jako znovuzrozená. Konečně stanula před domem své přítelkyně. Měl pět pater, patnáct bytů a každý z nich měl široký balkón. Její přítelkyně bydlela hned ve druhém patře.
Carolina stiskla zvonek s nápisem "Launay" a postavila se pod balkón. Za chvíli se na něm objevila mladá, nepříliš vysoká černovláska v dlouhém, pruhovaném svetru. Když uviděla Carolinu, radostí až poskočila. "Carolino!!! Ahoj!!!" "Claire! Jsem tak ráda, že tě vidím! Otevři mi!" "Hned, vydrž!" Chvíli na to se ode dveří ozvalo bzučení a Carolina si mohla otevřít. "Netušila jsem, že příjdeš tak brzo." pronesla Claire, když Carolině nalévala kávu. "Doma už to nešlo vydržet." odvětila Carolina. "Kdyby ti to nevadilo, zdržela bych se tady déle. Snažím se prošvihnout svou svatbu." Claire se zasmála. "Nevadilo. Budu jen ráda." "Jak ses vůbec měla?" zeptala se Carolina. "Dobře. Vlastně nemám žádné starosti. Od příštího měsíce nastupuju do práce jako servírka do jednoho klubu, kam se často chodím bavit." "To je úžasné! Ale snad ne nahoře bez?" "Ne! I když za to by byly asi větší prachy." "Takže ty se chodíš jen bavit? Za to já jsem umírala nudou...ještě si mám vzít toho...tupce!" "Tupce?" "Nemá v hlavě nic jiného než obchody a peníze! Beztak mě ani nemiluje!" "Ještě že já se narodila kuchaři a kadeřnici! Ti mi alespoň nikdy nenutili žádného zbohatlíka!" "Ještě sis nikoho nenašla?" "Hmmm...našla, ale nevydrželo to. To víš, chlapi." "Co se stalo?" "Chlastal a nebral náš vztah vážně. Ale teď mi to tak vyhovuje. Jsem bez omezení!" "Říkáš chlapovi 'omezení'?" "A mám snad říkat 'svoboda'? Když máš chlapa, jsi ze všeho podezřelá. Jdeš do kina nebo si zapařit s kamarádkou, ale tvá drahá polovička z ní udělá vysokého, vypracovaného playboye s hromadou peněz a velkým...no, to je fuk. Tak mě napadá - nezašla bys večer právě do kina? Dávaj nějakou komedii, aspoň se zasmějem..." "No ráda! Smích už skoro neznám!"
Večer se opravdu vyvedl. Po filmu se Claire s Carolinou prošly po noční Paříži a zastavily se před krásným výhledem na Eiffelovku. Byl to opravdu nádherný pohled. Claire se opřela o kovové zábradlí a vzdychla. "Tohle vy v Itálii nemáte, co?" "To ne. Když tu tak stojím, ani se mi nechce vracet. Nikdy." "To neříkej! Taky by se ti to tvé přání mohlo vyplnit!" "A co by na tom bylo špatného?" Najednou se za nimi ozval mužský hlas: "Claire!" Claire se otočila. "Nazdar!...Carolino, omluv mě prosím na chvíli. To je můj kamarád ještě ze školy. Hned se vrátím." Zmizela. Carolina zůstala sama. Její pohled padl na ohromnou, osvětlenou věž. Najednou si připadala nicotná, jako jediná hvězda z těch miliard ve vesmíru. Její starosti byly daleko. Ale na jak dlouho? Bude se muset jednou vrátit do Benátek... "Co dělá tak krásná dáma sama v noční Paříži?" Carolina se polekala. Ohlédla se. Vedle ní stál mladý, přitažlivý muž v tmavém obleku. Černé vlasy měl zčesané nazad a upevněné v krátkém culíku. Temný, uhrančivý pohled svých černých očí upíral na Carolinino hrdlo. Bezděčně na své hrdlo sáhla a tváře jí zčervenaly. "Čekám na přítelkyni. Stojí támhle!" ukázala tajemnému muži za záda a pousmála se. "Ach tak." pronesl melodickým tónem. "Už jsem se bál, že vás tady nechal stát nějaký nevychovanec. Pěkný pohled, že?" obrátil se k Eiffelovce. "Ano, nádherný." odpověděla rozpačitě Carolina. "Jste odsud?" zeptal se muž. "Ne, bohužel. Jsem italka." "Aha. A smím se zeptat, co vás přivádí do Paříže?" "Nuda. Velká nuda." "Hmmm...nuda. A v Paříži není?" "Ne. Mám tady kamarádku." Muž se usmál. "Jak se jmenujete?" "Carolina...Carolina Sallivetti." "Lord Vincent De Lambert." představil se muž a políbil Carolině ruku. Carolina zrudla. "Tě...těší mě." "Mně taky, madam." "Ehm...a vy jste odsud?" "Jsem z Francie, ale ne z Paříže. Žiju jinde, na odlehlejším a klidnějším místě." "Já žiju v Benátkách. S rodiči v otcově sídle." "Vy jste také šlechtična?" "Ano, ale raději bych nebyla." "Chápu. Ale já si nemůžu stěžovat. Žiju s rodiči, sestrou a služebnictvem, ale nemám s tím problém. Máte sourozence?" "Ne. Jsem jedináček." "Už jsem tady!" zvolala Claire a přiběhla ke Carolině. Vincenta si ani nevšimla. Ten ale sklonil hlavu a s úsměvem pronesl: "Jsem rád, že jsem vás poznal, Carolino. Snad se nevidíme naposled. Nashledanou!" "Nashledanou!" Vincent odešel a Claire plácla Carolinu po paži. "Kdo to byl? Takový fešák!" "Nějaký šlechtic...Vincent De...hmmm...už nevím. Ale hezký je, to máš pravdu." "A to za tebou přišel jen tak?" "Jo. Najednou se tu objevil." "To zní slibně." usmála se Claire. "Ale prosím tě...beztak už ho nikdy neuvidím!"
Uplynul týden a Claire slíbila své známé, že jí pohlídá dítě - půlročního chlapečka Christiana. Carolina měla ráda děti, ačkoliv svoje v blízké době neplánovala. Christian byl roztomilý a nehlučný, ale věčně hladový. Claire zrovna zavírala lednici. "Můžu tě o něco požádat, Carolino?" "Samozřejmě." "Mohla bys skočit do obchodu pro přesnídávku?" "Bez problému!" "Díky. Ten kluk toho sní mnohem víc, než my dvě dohromady."
Ulice byla rušná. Davy lidí mířili do práce, na nákupy, na schůzky, k lékaři...Carolina se snažila vymotat z houfu, ale pořád se jí někdo pletl pod nohy. Ještě se ani pořádně nerozednilo, ale cesty už byly plné. Konečně se jí podařilo vymanit z pasti a zamířila k samoobsluze.
Jahodová, meruňková, jablečná...rozhodovala se, kterou příchuť vzít. "Mohu vám pomoci?" ozval se znenadání někde blízko melodický, mužský hlas. Carolina se otočila. Byl to on! Vincent! Ucítila, jak jí krev stoupá do tváří a jak jí buší srdce. "Ach...dobrý den, nevšimla jsem si vás." "Ale já vás ano...přesnídávka?" "Ano...má přítelkyně hlídá dítě." "A vy pro něj nakupujete..." "A...ano." Vincent se usmál. "Roztomilé." Carolina se zaculila. "Je pořád hladový...to víte. Máte děti?" "Ne, nemám. Myslím, že na to je ještě spousta času. A vy?" "Nápodobně." V tom se Vincent podíval na zlaté hodinky na ruce a znervózněl. "To už je tolik hodin? Omluvte mě, musím si něco vyřídit. Mimochodem - jak se jmenuje ta vaše přítelkyně?" "Claire. Claire Launay. Proč?" "Díky. Budu si to pamatovat. Nashledanou!" "Nashle..." Vincent byl během okamžiku pryč. Carolina vzala přesnídávky a běžela zaplatit...
Večer byl klid. Dítě bylo pryč. Carolina si dala svěží sprchu, oblékla se do noční košile a chystala se už spát. Bylo devět hodin a Claire se dívala na televizi. "Půjdu si už lehnout. Dobrou noc!" "Jasně, dobrou!" Carolina vešla do prostorné ložnice a natřepala si peřiny. Pokoj byl dobře vyvětraný, a tak se rozhodla, že už zavře okno. Když ale přistoupila blíž, něco uslyšela. Volání. Volání jejího jména. "Carolino!...Carolino, jste tam?!" Vyšla na balkón a pohlédla dolů - spatřila Vincenta. "Jak jste mě našel?" divila se, ale byla ráda. "Podle jména vaši přítelkyně přece! Musel jsem vás zase vidět." Jemný vánek rozfoukal Carolině prstýnky oříškových vlasů a příjemně ji osvěžil. "No...tak...mě vidíte..." "Zůstaňte tam!" zvolal a přistoupil blíže k balkónu na prvním patře. Chytil se ho a začal šplhat nahoru. "To nedělejte!" vykřikla zděšeně Carolina. "Vždyť si můžete ublížit!" "Nemějte obavy! Hned jsem u vás!" Za chvíli byl nahoře. Ladně seskočil ze zábradlí a stanul vedle Caroliny. Z kapsy vytáhl širokou krabičku potaženou rudým sametem. "Něco pro vás mám." Otevřel ji a Carolině se naskytl pohled na skvostný náhrdelník z perel a křišťálu. Zatajila dech. "Ale to přece..." "To je pro vás." "To nemůžu příjmout." namítla. "Ale můžete. Je váš." "Ale...proč?" "Protože jste krásná, Carolino. Rád dávám krásným ženám dárky...a nejraději ho dávám vám." "Děkuji, ale nezlobte se, pane. Opravdu si jej nemohu vzít." To už však Vincent vytáhl náhrdelník z krabičky, obešel Carolinu a zapínal jí ho na krk. "Sluší vám." Carolina si sáhla na klenot, jež jí teď zdobil hrdlo a skoro až oněměla. "Děkuji vám." "Neděkujte." přistoupil k ní blíž. "Jste jako anděl, krásná Carolino. Toužím vás vídat častěji." opatrně se přiblížil k jejím rtům. Neuhla. Políbil ji. Nejdříve jen zlehka, poté však vášnivě. Nebránila se. Dokonce jej objala kolem krku a přitáhla blíž. Po chvíli ji lehce odstrčil. "Doufám, že vás má přítomnost neobtěžuje." "Ne, Vincente! Jsem ráda, že jste tady. A snad bychom mohli nechat toho vykání." "Máš pravdu." usmál se. "Dnes už musím jít. Ale zítra opět příjdu." "Neodcházej!" zavolala, ale to už Vincent šplhal po balkóně dolů. Naposledy se ohlédl a odešel.
"Kdes to vzala?" divila se Claire, když ráno přišla Carolina ke snídani s náhrdelníkem okolo krku. "Budeš se divit, ale dal mi ho Vincent." "Ten chlap, co s tebou stál u...fakt???" "Jo. Včera večer se vyšplhal na balkón a políbil mě!" "Vážně?! No Carolino, to ti teda povím...asi je to romantik! A když ti dal tohle! Snad se do tebe nezamiloval..." "Vždyť mě ani nezná!" odvětila Carolina, ale tváře jí jasně zčervenaly. "No a?" "Ach Claire! Já se vážně nechci vrátit do Itálie!" "Tak víš co? Nevracej se! Najdi si práci a než si najdeš bydlení, můžeš zůstat u mně." "No jo, ale když...všechno je tak těžké..." "Sama se rozhodni!" "Asi se tam nevrátím. Konečně začínám být šťastná..."
Celý měsíc Vincent po večerech Carolinu navštěvoval. Mnohokrát jí přinesl krásné květiny a dárky, mnohokrát se spolu procházeli v parku. Carolina se do něj zamilovala. Při jedné večerní procházce se zastavili u jezírka s labutěmi. Carolina se zdála být zamyšlená a tichá. "Stalo se něco?" "Ne, já jen...proč za mnou nikdy nepříjdeš přes den?" "Mám moc práce. Ale jestli chceš se mnou bývat častěji...tak tě můžu odvézt na svůj zámek. Alespoň na čas. Třeba si padneš do oka s mou sestrou." "Já nevím..." "A proč ne? Budeš vítaná! A až tě to přestane bavit, zavezu tě zpět sem." "Jak se tvá sestra jmenuje?" "Sophia. Někdy má trochu podivínské chování, ale je milá. Jela bys?" Carolina chvíli přemýšlela. "Tak jo." "Tak jdem!" "Teď???" "Ano. mám kousek odtud kočár." "Kočár?" zasmála se Carolina. "To je hezké. Ale vzala bych si pár věcí, jestli ti to nevadí." "Neber si nic, koupím ti vše, co budeš chtít. Pojď!" "Ale Vincente!" "Pojď!" táhl ji za ruku přes park a usmíval se. "Neboj, chybět ti nic nebude."
Kočár stál v zapadlé uličce kousek od parku. Kočí byl starý, hubený muž s nesmírně bledou tváří a vážným výrazem. Seděl bez pohnutí. "Mohla bych se alespoň rozloučit s Claire!" naléhala Carolina. "Neboj se. Dozví se, kde jsi jela. Teď si nastup." Otevřel jí dvířka kočáru a když nasedla, zabouchl a vlezl si k ní z druhé strany. Zatáhl všechny závěsy a uvnitř vše potemnělo. "Proč to?" divila se Carolina. "Ze zvyku. Vždycky, když někoho vezu, zatahuju závěsy. Je to příjemnější, neruší tě okolí a hlavně nikdo neví, kde se můj zámek nachází. Nemám rád, když mě tam někdo ruší. Mám raději klid." Carolině se to moc nelíbilo, ale mlčela. Kočár se dal do pohybu.
Po dlouhé cestě se konečně zastavili. Vincent vystoupil a pomohl ven Carolině. První, co uslyšela, byl křik ptáků někde v dáli, a potom se před ní rozlehla zamlžená luka a hustý les. Nikde ani jediný dům. Otočila se a za sebou spatřila zámek - veliký, tajemný a krásný. Cestičku k jeho vysoké bráně lemovalo pár stromů a keříků. Vůbec nevěděla, kde je. Z podivného, nočního okolí jí přeběhl mráz po zádech. "Kde to jsme?" "Přece v sídle rodiny De Lambertů...v mém sídle. Líbí?" "A...ano, líbí, ale je to tady poněkud...opuštěné." "Na to si zvykneš. Je tady klid. Pojď, představím tě rodině."
Prošli bránou a zamířili ke vchodu. Carolina si všimla, že svítí úplněk a jeho světlo dopadá na Vincentovu tvář. Vypadal zvláštně. "Nebude tvá rodina už spát?" "Neboj se, oni rádi nocují." Vešli. Carolina se rozhlédla. Vstupní hala byla obrovská a její strop byl vysoko. Viděla na schodiště všech pater a dokonce spatřila i některé obrazy, které visely na zdech mezi pokoji. Po schodech scházela mladá žena v černých šatech. Blond vlasy měla učesané do drdolu a ofina jí bokem padala do očí. Byla smrtelně bledá a pod očima měla tmavé kruhy. Vincent na ni zavolal: "Sophio! Rád tě vidím! Chtěl bych tě někomu představit." Sophia sešla dolů a stanula naproti Caroliny. "To je má sestra Sophia...Sophio, tohle je Carolina, přišla nás navštívit." Podaly si ruce. "Těší mě." pronesla Sophia tajemně. "I mně..." "Pierre!" zavolal Vincent. Za chvíli se objevil starý sluha s ulíznutou bílou kšticí a uklonil se. "Pane?" "Ukažte dámě pokoj a dejte jí šaty...ty, co jsem koupil." Sluha se opět uklonil a čekal, až se za ním Carolina vydá. Ta se ale obrátila k Vincentovi. "Tys to plánoval?" "Věřil jsem, že jednou příjdeš." usmál se a odešel. Carolina se tedy vydala za sluhou do třetího patra....
"Váš pokoj, madam." uklonil se, když dorazili na místo. Carolina žasla. Tahle místnost byla asi pětkrát větší, než její pokoj v Itálii. Kolem stál nádherný, starožitný nábytek a po pravici postel s nebesy. Součástí pokoje byl i balkón s výhledem do zahrady. Ta ale ležela pod mlžným oparem a skoro do ní nebylo vidět. Sluha otevřel skříň a pokynul Carolině, aby nahlédla. Viselo v ní asi patero krásných šatů. Byly ale jako z jiné doby...měly korzet, sukni až k zemi, vyšívané zlatem a šité z krajek, brokátu a sametu. Sluha se naposledy uklonil a odešel.
Carolina zůstala o samotě. Vybrala si červené brokátové šaty se zlatým lemem, oblékla se a prohlédla v zrcadle. Musela sama uznat, že vypadá dobře. V tom se ozvalo zaťukání na dveře. "Dále!" Vešla Sophia. "Ráda bych vám ukázala zámek, jestli dovolíte." Carolině se zdálo trochu zvláštní, že jí teď v noci nikdo nenabídl spánek, ale místo něj prohlídku zámku. Připadalo jí však neslušné odmítnout. "Ano, ráda si ho prohlédnu."
Prošly snad stovku chodeb a Carolina si stěží pamatovala alespoň polovinu. Sophia jí ukázala kdejaké salónky, jídelny, taneční sál a všechno možné, jen pár zamčených pokojů minula. Po všem ji odvedla zpět k pokoji. "Doufám, že se vám u nás bude líbit. Můj bratr právě hovoří s otcem a určitě vás bude chtít představit. Počkejte tady, příjde pro vás." po těhle slovech se vydala po schodech dolů a zmizela Carolině z očí. Carolina se už chtěla obrátit a vejít do pokoje, když si o kousek dál všimla nějakých portrétů. Zatoužila si je prohlédnout. Byli tři. Na jednom byl starší muž. Měl v obličeji trochu Vincentovy rysy. Na rámu stálo jméno "André De Lambert" a rok narození a smrti - to bylo podivné. Byly tam totiž číslice "1428 - 1997". Vedle visel Vincentův portrét s jediným rokem - 1484. A pak portrét jeho sestry Sophie s rokem 1512! Carolina se začala domnívat, že jde o nějaký vtip. Všichni by museli být dávno po smrti, ale vždyť je viděla a byli živí! Tedy Vincent a Sophia...
Seděla už dávno ve svém pokoji, když se objevil Vincent a odvedl ji dolů do salónku za rodiči. Byli to, jak se zdálo, poměrně mladí lidé, i když jim už muselo táhnout na padesátku. "Představuji vám svou snoubenku Carolinu Sallivetti." Carolina sebou trhla. Snoubenka? "Carolino, to jsou mí drazí rodiče - Jean-Luc De Lambert a Anne De Lambert." Podali si ruce. Vincentovu otci neunikl Carolinin překvapený výraz. "Stalo se něco, Carolino?" "Ne, všechno v pořádku." řekla a pohlédla na Vincenta. Usmál se. "Teď nás omluvte, chceme si promluvit." pronesl a odvedl Carolinu do vedlejšího pokoje.
"Co se stalo, Carolino? Něco se ti tady nelíbí? Pokud je to tak, stačí říct a..." "Vincente!" přerušila ho. "Nejsem přeci tvá snoubenka!" Vincent zcela zvážněl, skoro jako by nechápal. "Ach tak...myslím, že jsi asi něco špatně pochopila...ty jsi moje snoubenka!" "Cože? Vždyť se sotva známe!" "V některých rodinách se snoubenci poznají těsně před svatbou..." "Možná tak v minulém století!" "Já si tě chci vzít, Carolino...nejsi ráda?" "Ne, nejsem! Chci jet za Claire. Teď hned!" "To už, myslím, stačilo! Nehodlám se o tom s tebou dál bavit! Vrať se do pokoje, pošlu ti večeři." Carolina nevěřila vlastním uším. Nebyla schopná slova. Co se to s Vincentem stalo??? Chtěla ještě něco říct, ale Vincent odešel a práskl za sebou dveřmi. Zůstala stát a nevěřícně zírala...
Nakonec se vrátila do pokoje, kde se za chvíli dostavil sluha s večeří. Přinesl jí zakrytý podnos, položil jej na stůl, uklonil se, popřál dobrou chuť a odešel. Carolina byla vyhládlá a tak se posadila. Čekali ji ústřice...i přes menší odpor je snědla a vrátila se na postel. Co teď? Jak se odsud dostane, když ani neví, kde je? Třeba bude mít Vincent zítra dobrou náladu.... Když se však ráno probudila, bylo všude ticho, jako by na zámku snad ani nikdo nebyl. Nikdo jí ani nepřinesl snídani. Nic. Carolina se tedy rozhodla, že půjde dolů. V jídelně ji čekal talíř s čerstvými máslovými croasanty a vzkaz: TVÁ SNÍDANĚ. UVIDÍME SE VEČER. VINCENT
Nechala jídlo ležet. "Haló! Je tu někdo?" Nikdo se však ani po delší době neozval. Mohla by utéct... Vstupní dveře byly odemčené, tudíž nebyl problém dostat se ven. Však brána byla zamčená...a vysoká...a všude kolem jen lesy a mlha. Neuteče nikam, to jí bylo jasné. I koně byly pryč. Prošla okolo zámku až ke stájím. Všechny byly zamčené. Jen jediný seník byl otevřený dokořán...bylo na něj vidět a to, co Carolina spatřila, ji docela překvapilo. Uprostřed seníku stála nějaká truhla, připomínající rakev. Celá byla zakrytá senem a nahoře seděly dvě malé holčičky. Nemohlo jim být více než šest let...jedla blondýnka, druhá brunetka, obě však bledé, s unavenýma očima a špinavýma šatama. Hrály si se stébly sena a ani se na Carolinu neusmály. "Ahoj..." Neodpověděly. Jen na ni ustrašeně zíraly. "Jsem Carolina...jak se jmenujete?" Nic. "Kde máte rodiče?" V tom odpověděla blonďatá dívenka vysokým, dětským hláskem: "Naše maminka je tady. Musíme počkat." "Kde 'tady'?" "Tady..." dívenky ukázaly na rakev pod sebou. Carolina zalapala po dechu. "Vaše maminka je...je v té truhle?" "Ano." "A proč?" "Ten pán ji tam zavřel a řekl, že máme počkat." "A na co máte čekat?" "Až se maminka probudí." Caroliny se zmocnil mrazivý pocit, že se jejich matka už neprobudí. Vlastně celou situaci nechápala. "A jak se tedy jmenujete?" "Já jsem Ema." odpověděla blondýnka. "Mária." pískla druhá. "A jak se jmenuje vaše maminka?" "Helena." ujala se slova Mária. "Helena Bardot." "Jak jste se sem dostaly?" "Přijely jsme." "Proč???" "Maminka tady chce pracovat jako služka. Říkala, že budeme mít peníze..." Carolina jen kývla hlavou a přestala věc chápat úplně. Nějaká žena přijela se svýma dcerama do Francie za prací, a místo toho ji někdo zavřel do rakve a namluvil jejím dcerám, ať čekají, až se máma probudí. Proč? Venku byla zima a ty holčičky na sobě měly jen tenké šaty. Mohly by nastydnout. "Nechcete jít dovnitř? Nastydnete." "Nic se nám nestane." řekla Ema tajemně. "Neměla byste tady stát." Carolina se rozpačitě zasmála. Ty dívky byly nějak chytré... "A proč ne?" "Až se vrátí ten pán, bude se na vás zlobit." "Proč myslíš, že se bude zlobit?" V tom však něco za Carolininými zády bouchlo. Ohlédla se, ale nic nespatřila. Jen hustou mlhu... "Měla byste se vrátit." ozvala se znovu Ema. "Už je tady." Carolina jen v rychlosti přikývla a rozběhla se zpátky k zámku....
Bylo to o fous. Jen pět minut po jejím příchodu do pokoje někdo zabušil. Byl to Vincent. "Ahoj Carolino. Snídala jsi?" "Ještě ne. Před chvíli jsem vstala." pokusila se o úsměv. "Dole máš přichystanou snídani. Já teď mám na celý den práci, takže se uvidíme až večer. Myslel jsem, že už tě do večera nezastihnu, ale přijel jsem o něco dřív, tak jsem si řekl, že tě alespoň pozdravím. Doufám, že tě to trucování od včerejška přešlo..." "Ach, jistě, Vincente. Omlouvám se. Kde jsi byl?" "To je snad moje věc. Měj se hezky. Musím jít." Odešel. Carolině se zdálo, že je k ní najednou nějak chladný. Přestávalo se jí to opravdu líbit. Všechno bylo tak zvláštní...chtěla pryč. Litovala, že vůbec přijela...
Celý den byla sama. Nikdo se na celém zámku neobjevil, dokonce i vstupní dveře byly zamčené. Byla v pasti, to si začínala dost jasně uvědomovat. Co to ale mělo všechno znamenat??? Bloudila zámkem, ale nenašla nic zajímavého. Jedině podivné portréty bledých lidí, a také si povšimla, že v žádném pokoji kromě jejího není zrcadlo. Nic víc. K večeru si šla unavená lehnout... Brzy usla, ale něco ji probudilo. Podivné zvuky dole v hale. Ženský pláč a nářek. Vstala. Chvíli rozvažovala, ale nakonec se vydala ke dveřím a poslouchala. "Vincente...prosím, měj slitování!" naříkala nějaká žena. Poté se ozval mužský hlas, možná Vincentův, ale neslyšela slova. Mluvil příliš potichu. Pootevřela dveře. Dole v hale bylo vidět jen slabé světlo...odvážila se a došla od pokoje až k zábradlí. Přikrčila se a dívala se dolů. Stál tam Vincent, jeho otec, matka...a Sophia klečela na kolenou před nima. Plakala a naříkala. "Proč? Já ho miluju!" "Jsi má sestra, takový svazek ti nikdy nedovolím! Už stačí, cos provedla...zasluhuješ smrt!" "Velmi jsi mě zklamala, Sophio." pronesl její otec. "Měla bys být potrestána." "Odpusťte mi! Prosím! Lásku si přece nevyberete! Matko, prosím...copak máš srdce z kamene? Otče..." "Taková věc jde odpustit jen stěží." řekla matka tvrdě. "Tvůj otec a bratr mají pravdu. Musíme tě potrestat. A ty víš, co tě čeká..." Sophia padla tváří na podlahu a dala se do žalostného pláče. Její otec zavolal na sluhy, kteří okamžitě zvedli Sophiu ze země a někam ji vedli. Křičela, ale nebylo jí to nic platné. Carolina byla zděšena. Co se to děje? Tohle nebyl její Vincent...měla strach. "Půjdu se podívat, jestli je už Carolina vzhůru..." ozvalo se ze spoda. Carolina ihned vběhla do pokoje a dělala, že ještě spí.
"Carolino?" Vincent otevřel dveře. "Spíš?" Otevřela pomalu oči, aby to působilo věrohodně. Zívla. "Děje se něco?" "Přišel jsem se podívat, jestli už jsi vzhůru. Dole máš přichystanou večeři, jestli máš hlad. Bál jsem se, že tě probudíme..." "Nic mě neprobudilo...proč?" "Měli jsme dole malý incident s mou sestrou. Sťukla se s nějakým katolíkem...s mužem nepřítele. Žila s ním jako děvka a teď přišla s tím, že si ho chce vzít!" "A co s ní uděláte?" "Musí být potrestána. Jediný trest za její divokou povahu je smrt." Carolina skoro vyhekla zděšením. "Smrt?" "Ano. U vás se to tak nedělá?" "Ne." "Podivné...u nás je to zvykem. Měla si vzít svého bratrance, je s ním zasnoubená. Místo toho, aby byla vděčná, že jí otec našel tak dobrou partii, se schází s jiným...a ještě k tomu s nepřítelem! To je neslýchané. Je nečistá. Dnes...za dvě hodiny...zemře. Musíme být její popravě všichni přítomni, takže očekávám, že nemáš jiné plány." "Ne...ne, to nemám, ale...víš, já na popravy nejsem zvyklá." "Nech toho. Dojdu pro tebe, tak se připrav."
Odbíjela půnoc. Carolina kráčela dlouhou chodbou s Vincentem po boku. Vešli do velké síně s rudým kobercem, kde už postával hlouček dalších lidí - služebnictvo, rodina, dokonce i malé dívenky, jež potkala tehdy ráno. Držely se nějaké mladé ženy s hnědými vlasy a opálenou kůží, která ale měla zvláštní popelavý nádech. Jejich matka, napadlo ji.
čekala Sophia v bílých šatech pro nevěstu a věnečkem Lilií na hlavě. Vypadala nádherně. Carolinu až děsilo to, co má přijít... Nějaký starý muž přistoupil před Sophiu a chytil ji za ruku. "Nyní bude tato žena zbavena věčného života, neboť se dopustila hříchu! Nechť se tak stane!" Pomohl jí vlézt si do nádoby, jež byla napuštěna vodou. Nijak se nebránila. Lehla si a zavřela oči. "Chceš ještě něco říct?" "Ne." odsekla. Muž tedy z hábitu vytáhl velkou, stříbrnou dýku a podržel ji nad hříšnicí. "Nastala hodina tvé smrti! Za hřích, jehož jsi se dopustila, budeš potrestána." ladnými pohyby jí přetnul žíly na zápěstí i u kotníků a nechla ji krvácet. Přitom vytáhl nějakou malou, černou knížku a začal odříkavat tajemná slova v cizím jazyce. Carolina ničemu z toho nerozuměla. Stála jako omámená. Byla teď svědkem vraždy! Co by udělali jí, kdyby se pokusila o útěk, nebo kdyby veřejně odmítla vzít si Vincenta? Jedno věděla jistě - raději to nebude zkoušet! Sophia se sesunula do vody celá, jako by se koupala v krvavé lázni. Byla mrtvá. "Vincente..." špitla Carolina. Vincent na ni však syknul, ať neruší. Zmlkla. Už tady nechtěla být...
Za hodinu bylo po všem. Sophiu naložili do černé rakve a někam ji odnesli. Konec. Vincent se obrátil ke Carolině: "Takhle vypadá poprava, drahá." "Vůbec se mi to nelíbilo." přiznala a čekala, co se bude dít. Vincent se usmál. "A komu by se poprava líbila? Není na ní nic k líbení...a když už jsme u toho - líbí se ti tady?" "Ach...ano, samozřejmě." zalhala. Vincent přikývl. "To jsem rád." Usmála se.
Celý příští den prospala a po nocích žila životem, jakým žila i Vincentova rodina. Taky se jí zazdálo, že se vaří jenom pro ni. Nikoho nikdy u jídla nepotkala. Nikdo snad nejedl? Začínala se cítit velice nepříjemně. Mnohokrát prosila Vincenta, aby ji odvezl zpět ke Claire, ale jako by mluvila do zdi. Jako by ji neslyšel. Uplynul celý měsíc jejího života na zámku a ani jednou nebyla venku. Začínala být zima, mlha zhoustla a pomalu se začínal sypat sníh. Krajina byla ještě melancholičtější, než když sem přišla.
Jednou, těsně po západu slunce, k ní do pokoje přišly malé holčičky, které potkala na seníku, i se svou matkou. Vypadaly jinak - více živě, svěže. Matka se na ni usmála. "Dobrý večer, jmenuji se Helena Bardot." podávala jí ruku. "Carolina Sallivetti." "Přišla jsem za váma, abych si promluvila..." "Kdo jste? Služebná?" "Ano, služebná...zdálo se mi, že se tady necítíte šťastná." "Ach ne..." řekla Carolina s hraným úsměvem. "Jsem velice šťastná." "Mně lhát nemusíte, já to tady taky nesnáším. Jenže já, narozdíl od vás, už nemám na výběr. Je pro mě lepší tady zůstat." Posadila se do křesla, dívky se usadily kolem ní a Helena začala vyprávět: "Tehdy jsem se doslechla, že nějaký šlechtic hledá služebnictvo. Neměla jsem už žádné peníze, abych uživila své dcery...manžel před rokem zemřel a já neměla práci. Rozhodla jsem se, že práci příjmu. Byla to možná chyba. Když jsem dala vědět o svém zájmu, přijeli si pro mě...v nějakém kočáře, a když mě sem vezli, zatáhli závěsy..." "To mě taky..." "Už to mi bylo divné. Když jsme přijeli, nezamlouvala se mi ta pustina tady okolo. Ale peníze byly důležitější. Z čeho bysme potom žily? Hmmm...vzali mi dcery a někam je odvedly. Mě se samotný lord vyptával na mou praxi a podobně, až mě nakonec..." zmlkla. "Co? Povězte..." "Nevím, jestli bych vám to měla říkat..." "Prosím, je to důležité! Vincent býval tak milý a teď...nevím, co se s ním stalo. Úplně se změnil! Jako by to ani nebyl on! Řekl, že jsem jeho snoubenka, přitom jsme se nikdy nezasnoubili...a pak poprava jeho sestry....a všechno kolem....Co se tady děje?" "Jsou to.." Helena ztěžka polkla. "Jsou...to...upíři. Stejně jako já. Udělali ze mě stvůru..." Carolina vyjekla a zakryla si pusu. "Zbláznila jste se?!" skoro vykřikla. "Upíři??? Všichni jste tady divní! Naháníte mi hrůzu! Běžte!" "Já vám ale říkám pravdu..." "Běžte!" "Sama se přesvědčte..." odhrnula horní ret a ukázala tak Carolině ostré špičáky. Její malé dcery udělaly totéž...vypadaly tak démonicky, až se Carolině skoro zježily vlasy a do očí jí vhrkly slzy. "Ach můj bože...můj bože...." Hleděly hladově na Carolinu, která couvla až k posteli. Pak se ale Helena zasmála. "My vám neublížíme. Ale oni...váš snoubenec, jak říkáte...budou z vás chtít udělat totéž, co z nás." "A proč už to tedy neudělali?" "Čekají na svatbu...o svatební noci z vás udělají to, co jsme my." Carolina zalapala po dechu. "Musím zmizet. A rychle!" "To nepůjde jen tak..." "Prosím, pomozte mi!" "Proto jsem tady...ale musíte mi věřit. Lord chodívá spát okolo sedmé ranní, než vysvitne slunce úplně. Klíče mívá u sebe...mám náhradní klíč ke všem pokojům. Dám vám klíč k jeho pokoji a vy si časně zrána dojdete k němu pro klíč od vchodových dveří a zámeckých vrat. Pak už je to na vás. Nevím, jak se dostanete z těch lesů..." "Co kdybych si vzala koně?" "To nepůjde. O stáje se stará Martin...nikdo jiný klíče nemá. Musíte jít po svých." "To zní šíleně. Vždyť ani nevím, kde jsem..." "Já taky ne, ale musíte se rozhodnout. Buď půjdete, nebo zůstanete. Ale zaslechla jsem, že svatba se plánuje už na příští týden. Nemáte moc času. Chcete ten klíč?" "Ano, chci!" vyhrkla Carolina bez rozmyslu. "Nezůstanu tady!" "Dobrá." Helena vytáhůla svazek klíčů a hledala v něm ten správný. Podala jej Carolině. "Tady máte. Utečte co nejdříve! Až si odemknete, dejte klíč do vázy u vašeho pokoje, vyzvednu si ho." "Děkuju mnohokrát." "Nemáte zač. A ani muk!" Helena i s dcerama spěšně odkráčela, aniž by se ohlédla. Carolina si připadala jako ve snách. Upíři...nevěřila v ně. Proto bývají vzhůru jen po nocích, nejí, nepijí...pokaždé, když Vincent mizí, určitě jde na lov. Najednou dávalo vše smysl, ale bylo to neuvěřitelné. Carolina byla zmatená. Ale jedno věděla jistě - ať je pravda jakákoliv, na zámku zůstat nechce. Musí pryč...
Carolina zrovna v jídelně pozdně večeřela, když se u ní objevil Vincent s radostným výrazem. "Carolino...jsem rád, že tě vidím. Včera jsem mluvil s otcem a mám pro tebe skvělou novinu!" "Opravdu?" Carolina předstírala radost. "Jakou?" "V sobotu je svatba...vezmeme se!" Carolina polkla soustu a naoko vykřikla radostí. "To je ale opravdu úžasná novina! Mám radost!" "No vidíš...a to si pamatuju, jak jsi sem přišla...zlobila ses, že jsem tě představil jako snoubenku." "Byla jsem hloupá." "Hmmm...nech si chutnat. Musím si ještě něco vyřídit." odešel. Zmizel jako vždy. Carolinu přepadl tísnivý pocit. Bude to muset udělat dnes ráno. Uteče. Zvládne to. Musí...
Nejdříve utekla ze svatby s Gabrielem, teď utíká ze svatby s Vincentem. Měla raději zůstat v Itálii, tam jí alespoň nehrozilo, že ji Gabriel promění v monstrum. Gabriel se k ní choval alespoň vlídně....najednou si vzpoměla na Claire a na tu noc, kdy spolu stály u Eiffelovky. Carolina tehdy řekla, že už se nechce do Itálie nikdy vrátit a Claire ji varovala - že prý ať to neříká, že by se to mohlo vyplnit. Carolině teď přeběhl mráz po zádech. Měla být zticha...možná by se to ani nemuselo stát.
Celou noc byla sama. Venku hustě sněžilo a tak ji představa, že se ráno bude táhnout lesem jen v šatech bez kabátu (žádný neměla), aniž by věděla, kam jde, docela děsila a vůbec se jí do toho nechtělo. Utekla by až na jaře, ale tolik času jí nezbývalo. K ránu se cítila unavená - unavená nudou a zároveň velice nervózní. Schylovalo se k sedmé ranní. Čekala. Konečně se ručička přesunula na sedm a začalo pomalu svítat. Vstala z postele a zpod polštáře vytáhla klíč. Musíš, Carolino...to zvládneš... Vylezla ze svého pokoje a rozhlédla se po chodbě. Nikde nikdo. Odvážila se tedy jít k zamčeným pokojům. Vincentův byl hned ten první. Vzala za kliku - opravdu měl zamčeno, takže vsunula klíč do zámku a opatrně odemkla. Uslyšela tiché cvaknutí a pak ticho. Pro jistotu se ještě zaposlouchala, ale neslyšela nic. Otevřela dveře.
Naskytl se jí pohled na prázdnou místnost, potaženou jen rudým kobercem. V rohu stály vysoké svícny a uprostřed místnosti katafalk s černou rakví. Byla zavřená. Carolinu se na chvíli zmocnil pocit děsu, měla chuť se obrátit a utéct, ale nakonec přistoupila blíž. Nadechla se. "Tak...teď!" zašeptala sama k sobě a opřela se vší silou do víka. Bylo hrozně těžké. Tlačila, ale posunulo se jen o pár centimetrů. To však stačilo na to, aby viděla dovnitř. Nespatřila Vincentův obličej, ten měl ještě zakrytý víkem, ale sáhla dovnitř a prohmatávala mu okolí pasu. Brzy na něco narazila. Zabralo jí asi půl hodiny, než se jí podařilo věc odepnout, ale když pak uslyšela zacinkání, srdce jí poskočilo radostí. Měla to! Klíče!
Vrátila se ke svému pokoji, do vázy vhodila Helenin klíč a pádila k východu. Mezi množstvím klíčů hledala ten správný. Když jej našla, rychle si odemkla a sněhem se brodila k bráně. Bylo chladno. Ze stájí uslyšela dupat a ržát koně. Na nohou měla jen střevíce na podpatku, takže její nohy byly velice brzy promrzlé - a to teprve odemykala bránu. Brána zavrzala a otevřela se. Carolina pohodila klíče do sněhu, sundala si boty a rozběhla se. Na hliněné, zamrzlé půdě někdo odhrabal sníh, takže se jí běželo dobře. Kolem ní se míhaly zasněžené stromy a nízké keříky, vedoucí do lesa. Tam se taky musela vydat.
Slunce začínalo hřát, ale jen slabě. Carolina neměla naději, že ji zahřeje, ale doufala, že brzy doběhne k nějakému domu. Doufala, že není zase tak daleko od civilizace...
Zámek za ní někam zmizel, stal se jen malinkým, černým bodem na obzoru. Bylo poledne a konečně se dostala do lesa. Byl temný, tichý, chladný. Za dobu, co tady byla, zde potkala jen jedinou srnu, která ale hned zmizela. Jinak nic, žádný život. Seděla na kládě a oddychovala. Běh ji trošku zahřál, ale když seděla, začínala jí být postupně ještě větší zima, než byla. Za chvíli vstala a šla dál. Nemůže tu přece zůstat....
Začalo se stmívat. Carolina si nabrala plnou hrst sněhu a vložila ji do úst. Měla žízeň. Kolem ní se rozprostíral jen hustý les. Pustiny okolo zámku dávno zmizely, Vincent by ji už zřejmě ani nenašel...a kdyby ano, vrátila by se? Začínala nad tím uvažovat, jelikož situace vypadala beznadějně. Nakonec se rozhodla zůstat v lese. Přespí na kládě a ráno se zas vydá na cestu. Nebylo jiné řešení...
Uběhl týden. Carolina narazila uprostřed lesa na nějakou podivnou sochu, připomínající anděla s roztaženými křidly. Padla mu k nohám, unavená, vyhládlá, promrzlá na kost. Semkla své zledovatělé ruce a sípavým hlasem šeptala: "Bože, odpusť. Nevážila jsem si toho, co mám a zradila jsem vlastní rodinu. Odpusť mi a šetři mou ztrápenou duši. Nemůžu dál...pomoz mi..." Vysílením se opřela o sochu a po tváři se jí svezla slza. Ani ji necítila - i tváře měla jako led. Její šaty byly promočené sněhem, nehřály už ani trochu. Bylo jí to všechno jedno. Nezvládne jít dál, nešlo to. Zavřela oči. Měla pocit, že se vzdaluje. Že usíná...odněkud uslyšela hrát pomalou, tichou písničku...tutéž, co si zpívala Sophia při své popravě! Nevědomě si ji také začala broukat. Ukolébavala ji. Začínalo jí být teplo - příjemné, krásné teplo. Usínala a jako by se nořila do sladkého, věčného snu. Melodie se ztrácela někde v dáli. Carolina se svezla do sněhové peřiny a usla...usla navždy.
Tato povídka je z gothic stránek www.gothic.hu.cz
"Tak, kdy už se konečně stanu dědečkem?" zeptal se po obědě Carolinin otec. Carolina se okolo sebe rozhlédla - zírali na ni všichni. Její otec, matka, snoubenec...snoubenec, kterého nikdy nemilovala a na zasnoubení přistoupila kvůli naléhání rodičů. Všichni čekali, co odpoví. Mlčela. Slova se nakonec ujal její nastávající - Gabriel Almano: "Myslím, pane Sallivetti, že je ještě spousta času uvažovat o takových věcech. Ale jednou se dočkáte." "To bych byl moc rád. A zajisté i má žena...viď, Veronico?" "No samozřejmě! A doufám, Gabrieli, že to s Carolinou nebudete moc protahovat. Bylo by načase..." Carolina skočila své matce do řeči: "Nechci děti. Žádné nebudou." "Ale Car...Carolino! Jak to myslíš, že žádné nebudou?" "Myslím to přesně tak, jak říkám!" Gabriel chytil Carolinu za ruku, ale vyškubla se mu. "Nech mě být!" "Co je s tebou, miláčku?" "Nic. Nechte mě, chci být sama." Vstala od stolu a rozběhla se po schodech nahoru do svého pokoje. "Co to s ní je?" podivil se její otec. Nikdo mu však nedokázal odpovědět.
Dívala se z okna do prosluněné zahrady, kde rostly stromy a motýli poletovali z květiny na květinu. Byl to uklidňující pohled. Mohla přemýšlet. Co by mohla dělat? Má rodinu, která jí nedovolí postavit se na vlastní nohy. Má snoubence, kterého nemiluje, ale jak by vůbec mohla? Oplýval suchým humorem, nudným zevnějškem a byl nezábavný. A pak také měla falešné přátele - obvzlášť vlezlá byla Mária, obyčejná měšťanka, která by se ráda prostřednictvím Caroliny dostala na vyšší úroveň. Carolina si vzpoměla na dobu před čtyřmi lety. Bylo jí tenkrát osmnáct a jela s rodiči do Francie. Seznámila se tam s jednou obyčejnou pařížskou dívkou a brzy se z nich staly dobré kamarádky. Dobré a opravdové. Jmenovala se Claire Launay. Od té doby si napsaly spoustu dopisů a párkrát se navštívily. Claire měla úplně jiný život. Nenudila se. Žila. Nikdo jí nic nezakazoval a nikdo ji do ničeho nenutil. Ale za poslední dva měsíce se jedna druhé neozvala. Carolinu napadlo, že by jí snad mohla napsat. Vzala papír a pero, sedla si ke stolu a začala:
4. srpen, Benátky
Milá Claire,
dlouho jsi se mi neozvala, jak se máš? Doufám, že lépe, než já. Mně už to tady nebaví! Nejraději bych byla u tebe ve Francii, daleko od rodiny, daleko od Gabriela...víš, co mi řekl minulý týden? Že už se rozhodl o datu svatby a už pozval celou svou rodinu a přátele. Rozhodl se beze mně! Mám se tedy vdávat za měsíc. Ale já si ho přeci nechci vzít! Musím něco udělat. Poraď mi! Dnes můj otec přišel s tím, že chce být dědečkem. Ale já nechci být matkou! Ach, Claire, co mám dělat? Jsem zoufalá.
Tvá kamarádka
Carolina S.
Hotový dopis vložila do obálky a nadepsla adresu. Poté jej běžěla odeslat... Odpověď se dostavila po dvou týdnech. Přinesl ji rodinný komorník, starý pan Florenc, kterého si Carolina oblíbila. Nemohl si nepovšimnout Carolininých rozzářených očí, když jí obálku podával. "Slečna zřejmě čeká něco důležitého, nemýlím se?" "Nevím, jestli je to důležité. Ale píše mi má přítelkyně."
Rozbalila ji a četla:
Milá Carol,
jsem ráda, že jsi zase napsala. Já se mám dobře, ale jak vidím, s tebou je to horší. Co kdybys zase na čas přijela do Paříže, trochu se odreagovat? Neposílej mi odpověď, ale rovnou přijeť. Budu se těšit.
Claire
Carolině se okamžitě zvedla nálada. "Pane Florenci, přineste mi kufr, odjíždím." "A kam, smím-li se zeptat?" "Do Paříže." "Zdržítě se dlouho?" "To netuším." "Jen abyste se vrátila na svou svatbu..." "Nemějte obavy..." řekla Carolina a sama pro sebe si zamumlala: "Na tu se nevrátím..." Odjela ještě ten den. Její rodiče byli pryč, takže se s nima ani nerozloučila. Zanechala jen vzkaz po komorníkovi, že odlétá do Paříže a neví, kdy se vrátí...
PAŘÍŽ - o 2 dny později:
Ve Francii bylo počasí o něco příjemnější, než v horké Itálii. Carolině bylo po dlouhé době zase dobře. Cítila se jako znovuzrozená. Konečně stanula před domem své přítelkyně. Měl pět pater, patnáct bytů a každý z nich měl široký balkón. Její přítelkyně bydlela hned ve druhém patře.
Carolina stiskla zvonek s nápisem "Launay" a postavila se pod balkón. Za chvíli se na něm objevila mladá, nepříliš vysoká černovláska v dlouhém, pruhovaném svetru. Když uviděla Carolinu, radostí až poskočila. "Carolino!!! Ahoj!!!" "Claire! Jsem tak ráda, že tě vidím! Otevři mi!" "Hned, vydrž!" Chvíli na to se ode dveří ozvalo bzučení a Carolina si mohla otevřít. "Netušila jsem, že příjdeš tak brzo." pronesla Claire, když Carolině nalévala kávu. "Doma už to nešlo vydržet." odvětila Carolina. "Kdyby ti to nevadilo, zdržela bych se tady déle. Snažím se prošvihnout svou svatbu." Claire se zasmála. "Nevadilo. Budu jen ráda." "Jak ses vůbec měla?" zeptala se Carolina. "Dobře. Vlastně nemám žádné starosti. Od příštího měsíce nastupuju do práce jako servírka do jednoho klubu, kam se často chodím bavit." "To je úžasné! Ale snad ne nahoře bez?" "Ne! I když za to by byly asi větší prachy." "Takže ty se chodíš jen bavit? Za to já jsem umírala nudou...ještě si mám vzít toho...tupce!" "Tupce?" "Nemá v hlavě nic jiného než obchody a peníze! Beztak mě ani nemiluje!" "Ještě že já se narodila kuchaři a kadeřnici! Ti mi alespoň nikdy nenutili žádného zbohatlíka!" "Ještě sis nikoho nenašla?" "Hmmm...našla, ale nevydrželo to. To víš, chlapi." "Co se stalo?" "Chlastal a nebral náš vztah vážně. Ale teď mi to tak vyhovuje. Jsem bez omezení!" "Říkáš chlapovi 'omezení'?" "A mám snad říkat 'svoboda'? Když máš chlapa, jsi ze všeho podezřelá. Jdeš do kina nebo si zapařit s kamarádkou, ale tvá drahá polovička z ní udělá vysokého, vypracovaného playboye s hromadou peněz a velkým...no, to je fuk. Tak mě napadá - nezašla bys večer právě do kina? Dávaj nějakou komedii, aspoň se zasmějem..." "No ráda! Smích už skoro neznám!"
Večer se opravdu vyvedl. Po filmu se Claire s Carolinou prošly po noční Paříži a zastavily se před krásným výhledem na Eiffelovku. Byl to opravdu nádherný pohled. Claire se opřela o kovové zábradlí a vzdychla. "Tohle vy v Itálii nemáte, co?" "To ne. Když tu tak stojím, ani se mi nechce vracet. Nikdy." "To neříkej! Taky by se ti to tvé přání mohlo vyplnit!" "A co by na tom bylo špatného?" Najednou se za nimi ozval mužský hlas: "Claire!" Claire se otočila. "Nazdar!...Carolino, omluv mě prosím na chvíli. To je můj kamarád ještě ze školy. Hned se vrátím." Zmizela. Carolina zůstala sama. Její pohled padl na ohromnou, osvětlenou věž. Najednou si připadala nicotná, jako jediná hvězda z těch miliard ve vesmíru. Její starosti byly daleko. Ale na jak dlouho? Bude se muset jednou vrátit do Benátek... "Co dělá tak krásná dáma sama v noční Paříži?" Carolina se polekala. Ohlédla se. Vedle ní stál mladý, přitažlivý muž v tmavém obleku. Černé vlasy měl zčesané nazad a upevněné v krátkém culíku. Temný, uhrančivý pohled svých černých očí upíral na Carolinino hrdlo. Bezděčně na své hrdlo sáhla a tváře jí zčervenaly. "Čekám na přítelkyni. Stojí támhle!" ukázala tajemnému muži za záda a pousmála se. "Ach tak." pronesl melodickým tónem. "Už jsem se bál, že vás tady nechal stát nějaký nevychovanec. Pěkný pohled, že?" obrátil se k Eiffelovce. "Ano, nádherný." odpověděla rozpačitě Carolina. "Jste odsud?" zeptal se muž. "Ne, bohužel. Jsem italka." "Aha. A smím se zeptat, co vás přivádí do Paříže?" "Nuda. Velká nuda." "Hmmm...nuda. A v Paříži není?" "Ne. Mám tady kamarádku." Muž se usmál. "Jak se jmenujete?" "Carolina...Carolina Sallivetti." "Lord Vincent De Lambert." představil se muž a políbil Carolině ruku. Carolina zrudla. "Tě...těší mě." "Mně taky, madam." "Ehm...a vy jste odsud?" "Jsem z Francie, ale ne z Paříže. Žiju jinde, na odlehlejším a klidnějším místě." "Já žiju v Benátkách. S rodiči v otcově sídle." "Vy jste také šlechtična?" "Ano, ale raději bych nebyla." "Chápu. Ale já si nemůžu stěžovat. Žiju s rodiči, sestrou a služebnictvem, ale nemám s tím problém. Máte sourozence?" "Ne. Jsem jedináček." "Už jsem tady!" zvolala Claire a přiběhla ke Carolině. Vincenta si ani nevšimla. Ten ale sklonil hlavu a s úsměvem pronesl: "Jsem rád, že jsem vás poznal, Carolino. Snad se nevidíme naposled. Nashledanou!" "Nashledanou!" Vincent odešel a Claire plácla Carolinu po paži. "Kdo to byl? Takový fešák!" "Nějaký šlechtic...Vincent De...hmmm...už nevím. Ale hezký je, to máš pravdu." "A to za tebou přišel jen tak?" "Jo. Najednou se tu objevil." "To zní slibně." usmála se Claire. "Ale prosím tě...beztak už ho nikdy neuvidím!"
Uplynul týden a Claire slíbila své známé, že jí pohlídá dítě - půlročního chlapečka Christiana. Carolina měla ráda děti, ačkoliv svoje v blízké době neplánovala. Christian byl roztomilý a nehlučný, ale věčně hladový. Claire zrovna zavírala lednici. "Můžu tě o něco požádat, Carolino?" "Samozřejmě." "Mohla bys skočit do obchodu pro přesnídávku?" "Bez problému!" "Díky. Ten kluk toho sní mnohem víc, než my dvě dohromady."
Ulice byla rušná. Davy lidí mířili do práce, na nákupy, na schůzky, k lékaři...Carolina se snažila vymotat z houfu, ale pořád se jí někdo pletl pod nohy. Ještě se ani pořádně nerozednilo, ale cesty už byly plné. Konečně se jí podařilo vymanit z pasti a zamířila k samoobsluze.
Jahodová, meruňková, jablečná...rozhodovala se, kterou příchuť vzít. "Mohu vám pomoci?" ozval se znenadání někde blízko melodický, mužský hlas. Carolina se otočila. Byl to on! Vincent! Ucítila, jak jí krev stoupá do tváří a jak jí buší srdce. "Ach...dobrý den, nevšimla jsem si vás." "Ale já vás ano...přesnídávka?" "Ano...má přítelkyně hlídá dítě." "A vy pro něj nakupujete..." "A...ano." Vincent se usmál. "Roztomilé." Carolina se zaculila. "Je pořád hladový...to víte. Máte děti?" "Ne, nemám. Myslím, že na to je ještě spousta času. A vy?" "Nápodobně." V tom se Vincent podíval na zlaté hodinky na ruce a znervózněl. "To už je tolik hodin? Omluvte mě, musím si něco vyřídit. Mimochodem - jak se jmenuje ta vaše přítelkyně?" "Claire. Claire Launay. Proč?" "Díky. Budu si to pamatovat. Nashledanou!" "Nashle..." Vincent byl během okamžiku pryč. Carolina vzala přesnídávky a běžela zaplatit...
Večer byl klid. Dítě bylo pryč. Carolina si dala svěží sprchu, oblékla se do noční košile a chystala se už spát. Bylo devět hodin a Claire se dívala na televizi. "Půjdu si už lehnout. Dobrou noc!" "Jasně, dobrou!" Carolina vešla do prostorné ložnice a natřepala si peřiny. Pokoj byl dobře vyvětraný, a tak se rozhodla, že už zavře okno. Když ale přistoupila blíž, něco uslyšela. Volání. Volání jejího jména. "Carolino!...Carolino, jste tam?!" Vyšla na balkón a pohlédla dolů - spatřila Vincenta. "Jak jste mě našel?" divila se, ale byla ráda. "Podle jména vaši přítelkyně přece! Musel jsem vás zase vidět." Jemný vánek rozfoukal Carolině prstýnky oříškových vlasů a příjemně ji osvěžil. "No...tak...mě vidíte..." "Zůstaňte tam!" zvolal a přistoupil blíže k balkónu na prvním patře. Chytil se ho a začal šplhat nahoru. "To nedělejte!" vykřikla zděšeně Carolina. "Vždyť si můžete ublížit!" "Nemějte obavy! Hned jsem u vás!" Za chvíli byl nahoře. Ladně seskočil ze zábradlí a stanul vedle Caroliny. Z kapsy vytáhl širokou krabičku potaženou rudým sametem. "Něco pro vás mám." Otevřel ji a Carolině se naskytl pohled na skvostný náhrdelník z perel a křišťálu. Zatajila dech. "Ale to přece..." "To je pro vás." "To nemůžu příjmout." namítla. "Ale můžete. Je váš." "Ale...proč?" "Protože jste krásná, Carolino. Rád dávám krásným ženám dárky...a nejraději ho dávám vám." "Děkuji, ale nezlobte se, pane. Opravdu si jej nemohu vzít." To už však Vincent vytáhl náhrdelník z krabičky, obešel Carolinu a zapínal jí ho na krk. "Sluší vám." Carolina si sáhla na klenot, jež jí teď zdobil hrdlo a skoro až oněměla. "Děkuji vám." "Neděkujte." přistoupil k ní blíž. "Jste jako anděl, krásná Carolino. Toužím vás vídat častěji." opatrně se přiblížil k jejím rtům. Neuhla. Políbil ji. Nejdříve jen zlehka, poté však vášnivě. Nebránila se. Dokonce jej objala kolem krku a přitáhla blíž. Po chvíli ji lehce odstrčil. "Doufám, že vás má přítomnost neobtěžuje." "Ne, Vincente! Jsem ráda, že jste tady. A snad bychom mohli nechat toho vykání." "Máš pravdu." usmál se. "Dnes už musím jít. Ale zítra opět příjdu." "Neodcházej!" zavolala, ale to už Vincent šplhal po balkóně dolů. Naposledy se ohlédl a odešel.
"Kdes to vzala?" divila se Claire, když ráno přišla Carolina ke snídani s náhrdelníkem okolo krku. "Budeš se divit, ale dal mi ho Vincent." "Ten chlap, co s tebou stál u...fakt???" "Jo. Včera večer se vyšplhal na balkón a políbil mě!" "Vážně?! No Carolino, to ti teda povím...asi je to romantik! A když ti dal tohle! Snad se do tebe nezamiloval..." "Vždyť mě ani nezná!" odvětila Carolina, ale tváře jí jasně zčervenaly. "No a?" "Ach Claire! Já se vážně nechci vrátit do Itálie!" "Tak víš co? Nevracej se! Najdi si práci a než si najdeš bydlení, můžeš zůstat u mně." "No jo, ale když...všechno je tak těžké..." "Sama se rozhodni!" "Asi se tam nevrátím. Konečně začínám být šťastná..."
Celý měsíc Vincent po večerech Carolinu navštěvoval. Mnohokrát jí přinesl krásné květiny a dárky, mnohokrát se spolu procházeli v parku. Carolina se do něj zamilovala. Při jedné večerní procházce se zastavili u jezírka s labutěmi. Carolina se zdála být zamyšlená a tichá. "Stalo se něco?" "Ne, já jen...proč za mnou nikdy nepříjdeš přes den?" "Mám moc práce. Ale jestli chceš se mnou bývat častěji...tak tě můžu odvézt na svůj zámek. Alespoň na čas. Třeba si padneš do oka s mou sestrou." "Já nevím..." "A proč ne? Budeš vítaná! A až tě to přestane bavit, zavezu tě zpět sem." "Jak se tvá sestra jmenuje?" "Sophia. Někdy má trochu podivínské chování, ale je milá. Jela bys?" Carolina chvíli přemýšlela. "Tak jo." "Tak jdem!" "Teď???" "Ano. mám kousek odtud kočár." "Kočár?" zasmála se Carolina. "To je hezké. Ale vzala bych si pár věcí, jestli ti to nevadí." "Neber si nic, koupím ti vše, co budeš chtít. Pojď!" "Ale Vincente!" "Pojď!" táhl ji za ruku přes park a usmíval se. "Neboj, chybět ti nic nebude."
Kočár stál v zapadlé uličce kousek od parku. Kočí byl starý, hubený muž s nesmírně bledou tváří a vážným výrazem. Seděl bez pohnutí. "Mohla bych se alespoň rozloučit s Claire!" naléhala Carolina. "Neboj se. Dozví se, kde jsi jela. Teď si nastup." Otevřel jí dvířka kočáru a když nasedla, zabouchl a vlezl si k ní z druhé strany. Zatáhl všechny závěsy a uvnitř vše potemnělo. "Proč to?" divila se Carolina. "Ze zvyku. Vždycky, když někoho vezu, zatahuju závěsy. Je to příjemnější, neruší tě okolí a hlavně nikdo neví, kde se můj zámek nachází. Nemám rád, když mě tam někdo ruší. Mám raději klid." Carolině se to moc nelíbilo, ale mlčela. Kočár se dal do pohybu.
Po dlouhé cestě se konečně zastavili. Vincent vystoupil a pomohl ven Carolině. První, co uslyšela, byl křik ptáků někde v dáli, a potom se před ní rozlehla zamlžená luka a hustý les. Nikde ani jediný dům. Otočila se a za sebou spatřila zámek - veliký, tajemný a krásný. Cestičku k jeho vysoké bráně lemovalo pár stromů a keříků. Vůbec nevěděla, kde je. Z podivného, nočního okolí jí přeběhl mráz po zádech. "Kde to jsme?" "Přece v sídle rodiny De Lambertů...v mém sídle. Líbí?" "A...ano, líbí, ale je to tady poněkud...opuštěné." "Na to si zvykneš. Je tady klid. Pojď, představím tě rodině."
Prošli bránou a zamířili ke vchodu. Carolina si všimla, že svítí úplněk a jeho světlo dopadá na Vincentovu tvář. Vypadal zvláštně. "Nebude tvá rodina už spát?" "Neboj se, oni rádi nocují." Vešli. Carolina se rozhlédla. Vstupní hala byla obrovská a její strop byl vysoko. Viděla na schodiště všech pater a dokonce spatřila i některé obrazy, které visely na zdech mezi pokoji. Po schodech scházela mladá žena v černých šatech. Blond vlasy měla učesané do drdolu a ofina jí bokem padala do očí. Byla smrtelně bledá a pod očima měla tmavé kruhy. Vincent na ni zavolal: "Sophio! Rád tě vidím! Chtěl bych tě někomu představit." Sophia sešla dolů a stanula naproti Caroliny. "To je má sestra Sophia...Sophio, tohle je Carolina, přišla nás navštívit." Podaly si ruce. "Těší mě." pronesla Sophia tajemně. "I mně..." "Pierre!" zavolal Vincent. Za chvíli se objevil starý sluha s ulíznutou bílou kšticí a uklonil se. "Pane?" "Ukažte dámě pokoj a dejte jí šaty...ty, co jsem koupil." Sluha se opět uklonil a čekal, až se za ním Carolina vydá. Ta se ale obrátila k Vincentovi. "Tys to plánoval?" "Věřil jsem, že jednou příjdeš." usmál se a odešel. Carolina se tedy vydala za sluhou do třetího patra....
"Váš pokoj, madam." uklonil se, když dorazili na místo. Carolina žasla. Tahle místnost byla asi pětkrát větší, než její pokoj v Itálii. Kolem stál nádherný, starožitný nábytek a po pravici postel s nebesy. Součástí pokoje byl i balkón s výhledem do zahrady. Ta ale ležela pod mlžným oparem a skoro do ní nebylo vidět. Sluha otevřel skříň a pokynul Carolině, aby nahlédla. Viselo v ní asi patero krásných šatů. Byly ale jako z jiné doby...měly korzet, sukni až k zemi, vyšívané zlatem a šité z krajek, brokátu a sametu. Sluha se naposledy uklonil a odešel.
Carolina zůstala o samotě. Vybrala si červené brokátové šaty se zlatým lemem, oblékla se a prohlédla v zrcadle. Musela sama uznat, že vypadá dobře. V tom se ozvalo zaťukání na dveře. "Dále!" Vešla Sophia. "Ráda bych vám ukázala zámek, jestli dovolíte." Carolině se zdálo trochu zvláštní, že jí teď v noci nikdo nenabídl spánek, ale místo něj prohlídku zámku. Připadalo jí však neslušné odmítnout. "Ano, ráda si ho prohlédnu."
Prošly snad stovku chodeb a Carolina si stěží pamatovala alespoň polovinu. Sophia jí ukázala kdejaké salónky, jídelny, taneční sál a všechno možné, jen pár zamčených pokojů minula. Po všem ji odvedla zpět k pokoji. "Doufám, že se vám u nás bude líbit. Můj bratr právě hovoří s otcem a určitě vás bude chtít představit. Počkejte tady, příjde pro vás." po těhle slovech se vydala po schodech dolů a zmizela Carolině z očí. Carolina se už chtěla obrátit a vejít do pokoje, když si o kousek dál všimla nějakých portrétů. Zatoužila si je prohlédnout. Byli tři. Na jednom byl starší muž. Měl v obličeji trochu Vincentovy rysy. Na rámu stálo jméno "André De Lambert" a rok narození a smrti - to bylo podivné. Byly tam totiž číslice "1428 - 1997". Vedle visel Vincentův portrét s jediným rokem - 1484. A pak portrét jeho sestry Sophie s rokem 1512! Carolina se začala domnívat, že jde o nějaký vtip. Všichni by museli být dávno po smrti, ale vždyť je viděla a byli živí! Tedy Vincent a Sophia...
Seděla už dávno ve svém pokoji, když se objevil Vincent a odvedl ji dolů do salónku za rodiči. Byli to, jak se zdálo, poměrně mladí lidé, i když jim už muselo táhnout na padesátku. "Představuji vám svou snoubenku Carolinu Sallivetti." Carolina sebou trhla. Snoubenka? "Carolino, to jsou mí drazí rodiče - Jean-Luc De Lambert a Anne De Lambert." Podali si ruce. Vincentovu otci neunikl Carolinin překvapený výraz. "Stalo se něco, Carolino?" "Ne, všechno v pořádku." řekla a pohlédla na Vincenta. Usmál se. "Teď nás omluvte, chceme si promluvit." pronesl a odvedl Carolinu do vedlejšího pokoje.
"Co se stalo, Carolino? Něco se ti tady nelíbí? Pokud je to tak, stačí říct a..." "Vincente!" přerušila ho. "Nejsem přeci tvá snoubenka!" Vincent zcela zvážněl, skoro jako by nechápal. "Ach tak...myslím, že jsi asi něco špatně pochopila...ty jsi moje snoubenka!" "Cože? Vždyť se sotva známe!" "V některých rodinách se snoubenci poznají těsně před svatbou..." "Možná tak v minulém století!" "Já si tě chci vzít, Carolino...nejsi ráda?" "Ne, nejsem! Chci jet za Claire. Teď hned!" "To už, myslím, stačilo! Nehodlám se o tom s tebou dál bavit! Vrať se do pokoje, pošlu ti večeři." Carolina nevěřila vlastním uším. Nebyla schopná slova. Co se to s Vincentem stalo??? Chtěla ještě něco říct, ale Vincent odešel a práskl za sebou dveřmi. Zůstala stát a nevěřícně zírala...
Nakonec se vrátila do pokoje, kde se za chvíli dostavil sluha s večeří. Přinesl jí zakrytý podnos, položil jej na stůl, uklonil se, popřál dobrou chuť a odešel. Carolina byla vyhládlá a tak se posadila. Čekali ji ústřice...i přes menší odpor je snědla a vrátila se na postel. Co teď? Jak se odsud dostane, když ani neví, kde je? Třeba bude mít Vincent zítra dobrou náladu.... Když se však ráno probudila, bylo všude ticho, jako by na zámku snad ani nikdo nebyl. Nikdo jí ani nepřinesl snídani. Nic. Carolina se tedy rozhodla, že půjde dolů. V jídelně ji čekal talíř s čerstvými máslovými croasanty a vzkaz: TVÁ SNÍDANĚ. UVIDÍME SE VEČER. VINCENT
Nechala jídlo ležet. "Haló! Je tu někdo?" Nikdo se však ani po delší době neozval. Mohla by utéct... Vstupní dveře byly odemčené, tudíž nebyl problém dostat se ven. Však brána byla zamčená...a vysoká...a všude kolem jen lesy a mlha. Neuteče nikam, to jí bylo jasné. I koně byly pryč. Prošla okolo zámku až ke stájím. Všechny byly zamčené. Jen jediný seník byl otevřený dokořán...bylo na něj vidět a to, co Carolina spatřila, ji docela překvapilo. Uprostřed seníku stála nějaká truhla, připomínající rakev. Celá byla zakrytá senem a nahoře seděly dvě malé holčičky. Nemohlo jim být více než šest let...jedla blondýnka, druhá brunetka, obě však bledé, s unavenýma očima a špinavýma šatama. Hrály si se stébly sena a ani se na Carolinu neusmály. "Ahoj..." Neodpověděly. Jen na ni ustrašeně zíraly. "Jsem Carolina...jak se jmenujete?" Nic. "Kde máte rodiče?" V tom odpověděla blonďatá dívenka vysokým, dětským hláskem: "Naše maminka je tady. Musíme počkat." "Kde 'tady'?" "Tady..." dívenky ukázaly na rakev pod sebou. Carolina zalapala po dechu. "Vaše maminka je...je v té truhle?" "Ano." "A proč?" "Ten pán ji tam zavřel a řekl, že máme počkat." "A na co máte čekat?" "Až se maminka probudí." Caroliny se zmocnil mrazivý pocit, že se jejich matka už neprobudí. Vlastně celou situaci nechápala. "A jak se tedy jmenujete?" "Já jsem Ema." odpověděla blondýnka. "Mária." pískla druhá. "A jak se jmenuje vaše maminka?" "Helena." ujala se slova Mária. "Helena Bardot." "Jak jste se sem dostaly?" "Přijely jsme." "Proč???" "Maminka tady chce pracovat jako služka. Říkala, že budeme mít peníze..." Carolina jen kývla hlavou a přestala věc chápat úplně. Nějaká žena přijela se svýma dcerama do Francie za prací, a místo toho ji někdo zavřel do rakve a namluvil jejím dcerám, ať čekají, až se máma probudí. Proč? Venku byla zima a ty holčičky na sobě měly jen tenké šaty. Mohly by nastydnout. "Nechcete jít dovnitř? Nastydnete." "Nic se nám nestane." řekla Ema tajemně. "Neměla byste tady stát." Carolina se rozpačitě zasmála. Ty dívky byly nějak chytré... "A proč ne?" "Až se vrátí ten pán, bude se na vás zlobit." "Proč myslíš, že se bude zlobit?" V tom však něco za Carolininými zády bouchlo. Ohlédla se, ale nic nespatřila. Jen hustou mlhu... "Měla byste se vrátit." ozvala se znovu Ema. "Už je tady." Carolina jen v rychlosti přikývla a rozběhla se zpátky k zámku....
Bylo to o fous. Jen pět minut po jejím příchodu do pokoje někdo zabušil. Byl to Vincent. "Ahoj Carolino. Snídala jsi?" "Ještě ne. Před chvíli jsem vstala." pokusila se o úsměv. "Dole máš přichystanou snídani. Já teď mám na celý den práci, takže se uvidíme až večer. Myslel jsem, že už tě do večera nezastihnu, ale přijel jsem o něco dřív, tak jsem si řekl, že tě alespoň pozdravím. Doufám, že tě to trucování od včerejška přešlo..." "Ach, jistě, Vincente. Omlouvám se. Kde jsi byl?" "To je snad moje věc. Měj se hezky. Musím jít." Odešel. Carolině se zdálo, že je k ní najednou nějak chladný. Přestávalo se jí to opravdu líbit. Všechno bylo tak zvláštní...chtěla pryč. Litovala, že vůbec přijela...
Celý den byla sama. Nikdo se na celém zámku neobjevil, dokonce i vstupní dveře byly zamčené. Byla v pasti, to si začínala dost jasně uvědomovat. Co to ale mělo všechno znamenat??? Bloudila zámkem, ale nenašla nic zajímavého. Jedině podivné portréty bledých lidí, a také si povšimla, že v žádném pokoji kromě jejího není zrcadlo. Nic víc. K večeru si šla unavená lehnout... Brzy usla, ale něco ji probudilo. Podivné zvuky dole v hale. Ženský pláč a nářek. Vstala. Chvíli rozvažovala, ale nakonec se vydala ke dveřím a poslouchala. "Vincente...prosím, měj slitování!" naříkala nějaká žena. Poté se ozval mužský hlas, možná Vincentův, ale neslyšela slova. Mluvil příliš potichu. Pootevřela dveře. Dole v hale bylo vidět jen slabé světlo...odvážila se a došla od pokoje až k zábradlí. Přikrčila se a dívala se dolů. Stál tam Vincent, jeho otec, matka...a Sophia klečela na kolenou před nima. Plakala a naříkala. "Proč? Já ho miluju!" "Jsi má sestra, takový svazek ti nikdy nedovolím! Už stačí, cos provedla...zasluhuješ smrt!" "Velmi jsi mě zklamala, Sophio." pronesl její otec. "Měla bys být potrestána." "Odpusťte mi! Prosím! Lásku si přece nevyberete! Matko, prosím...copak máš srdce z kamene? Otče..." "Taková věc jde odpustit jen stěží." řekla matka tvrdě. "Tvůj otec a bratr mají pravdu. Musíme tě potrestat. A ty víš, co tě čeká..." Sophia padla tváří na podlahu a dala se do žalostného pláče. Její otec zavolal na sluhy, kteří okamžitě zvedli Sophiu ze země a někam ji vedli. Křičela, ale nebylo jí to nic platné. Carolina byla zděšena. Co se to děje? Tohle nebyl její Vincent...měla strach. "Půjdu se podívat, jestli je už Carolina vzhůru..." ozvalo se ze spoda. Carolina ihned vběhla do pokoje a dělala, že ještě spí.
"Carolino?" Vincent otevřel dveře. "Spíš?" Otevřela pomalu oči, aby to působilo věrohodně. Zívla. "Děje se něco?" "Přišel jsem se podívat, jestli už jsi vzhůru. Dole máš přichystanou večeři, jestli máš hlad. Bál jsem se, že tě probudíme..." "Nic mě neprobudilo...proč?" "Měli jsme dole malý incident s mou sestrou. Sťukla se s nějakým katolíkem...s mužem nepřítele. Žila s ním jako děvka a teď přišla s tím, že si ho chce vzít!" "A co s ní uděláte?" "Musí být potrestána. Jediný trest za její divokou povahu je smrt." Carolina skoro vyhekla zděšením. "Smrt?" "Ano. U vás se to tak nedělá?" "Ne." "Podivné...u nás je to zvykem. Měla si vzít svého bratrance, je s ním zasnoubená. Místo toho, aby byla vděčná, že jí otec našel tak dobrou partii, se schází s jiným...a ještě k tomu s nepřítelem! To je neslýchané. Je nečistá. Dnes...za dvě hodiny...zemře. Musíme být její popravě všichni přítomni, takže očekávám, že nemáš jiné plány." "Ne...ne, to nemám, ale...víš, já na popravy nejsem zvyklá." "Nech toho. Dojdu pro tebe, tak se připrav."
Odbíjela půnoc. Carolina kráčela dlouhou chodbou s Vincentem po boku. Vešli do velké síně s rudým kobercem, kde už postával hlouček dalších lidí - služebnictvo, rodina, dokonce i malé dívenky, jež potkala tehdy ráno. Držely se nějaké mladé ženy s hnědými vlasy a opálenou kůží, která ale měla zvláštní popelavý nádech. Jejich matka, napadlo ji.
čekala Sophia v bílých šatech pro nevěstu a věnečkem Lilií na hlavě. Vypadala nádherně. Carolinu až děsilo to, co má přijít... Nějaký starý muž přistoupil před Sophiu a chytil ji za ruku. "Nyní bude tato žena zbavena věčného života, neboť se dopustila hříchu! Nechť se tak stane!" Pomohl jí vlézt si do nádoby, jež byla napuštěna vodou. Nijak se nebránila. Lehla si a zavřela oči. "Chceš ještě něco říct?" "Ne." odsekla. Muž tedy z hábitu vytáhl velkou, stříbrnou dýku a podržel ji nad hříšnicí. "Nastala hodina tvé smrti! Za hřích, jehož jsi se dopustila, budeš potrestána." ladnými pohyby jí přetnul žíly na zápěstí i u kotníků a nechla ji krvácet. Přitom vytáhl nějakou malou, černou knížku a začal odříkavat tajemná slova v cizím jazyce. Carolina ničemu z toho nerozuměla. Stála jako omámená. Byla teď svědkem vraždy! Co by udělali jí, kdyby se pokusila o útěk, nebo kdyby veřejně odmítla vzít si Vincenta? Jedno věděla jistě - raději to nebude zkoušet! Sophia se sesunula do vody celá, jako by se koupala v krvavé lázni. Byla mrtvá. "Vincente..." špitla Carolina. Vincent na ni však syknul, ať neruší. Zmlkla. Už tady nechtěla být...
Za hodinu bylo po všem. Sophiu naložili do černé rakve a někam ji odnesli. Konec. Vincent se obrátil ke Carolině: "Takhle vypadá poprava, drahá." "Vůbec se mi to nelíbilo." přiznala a čekala, co se bude dít. Vincent se usmál. "A komu by se poprava líbila? Není na ní nic k líbení...a když už jsme u toho - líbí se ti tady?" "Ach...ano, samozřejmě." zalhala. Vincent přikývl. "To jsem rád." Usmála se.
Celý příští den prospala a po nocích žila životem, jakým žila i Vincentova rodina. Taky se jí zazdálo, že se vaří jenom pro ni. Nikoho nikdy u jídla nepotkala. Nikdo snad nejedl? Začínala se cítit velice nepříjemně. Mnohokrát prosila Vincenta, aby ji odvezl zpět ke Claire, ale jako by mluvila do zdi. Jako by ji neslyšel. Uplynul celý měsíc jejího života na zámku a ani jednou nebyla venku. Začínala být zima, mlha zhoustla a pomalu se začínal sypat sníh. Krajina byla ještě melancholičtější, než když sem přišla.
Jednou, těsně po západu slunce, k ní do pokoje přišly malé holčičky, které potkala na seníku, i se svou matkou. Vypadaly jinak - více živě, svěže. Matka se na ni usmála. "Dobrý večer, jmenuji se Helena Bardot." podávala jí ruku. "Carolina Sallivetti." "Přišla jsem za váma, abych si promluvila..." "Kdo jste? Služebná?" "Ano, služebná...zdálo se mi, že se tady necítíte šťastná." "Ach ne..." řekla Carolina s hraným úsměvem. "Jsem velice šťastná." "Mně lhát nemusíte, já to tady taky nesnáším. Jenže já, narozdíl od vás, už nemám na výběr. Je pro mě lepší tady zůstat." Posadila se do křesla, dívky se usadily kolem ní a Helena začala vyprávět: "Tehdy jsem se doslechla, že nějaký šlechtic hledá služebnictvo. Neměla jsem už žádné peníze, abych uživila své dcery...manžel před rokem zemřel a já neměla práci. Rozhodla jsem se, že práci příjmu. Byla to možná chyba. Když jsem dala vědět o svém zájmu, přijeli si pro mě...v nějakém kočáře, a když mě sem vezli, zatáhli závěsy..." "To mě taky..." "Už to mi bylo divné. Když jsme přijeli, nezamlouvala se mi ta pustina tady okolo. Ale peníze byly důležitější. Z čeho bysme potom žily? Hmmm...vzali mi dcery a někam je odvedly. Mě se samotný lord vyptával na mou praxi a podobně, až mě nakonec..." zmlkla. "Co? Povězte..." "Nevím, jestli bych vám to měla říkat..." "Prosím, je to důležité! Vincent býval tak milý a teď...nevím, co se s ním stalo. Úplně se změnil! Jako by to ani nebyl on! Řekl, že jsem jeho snoubenka, přitom jsme se nikdy nezasnoubili...a pak poprava jeho sestry....a všechno kolem....Co se tady děje?" "Jsou to.." Helena ztěžka polkla. "Jsou...to...upíři. Stejně jako já. Udělali ze mě stvůru..." Carolina vyjekla a zakryla si pusu. "Zbláznila jste se?!" skoro vykřikla. "Upíři??? Všichni jste tady divní! Naháníte mi hrůzu! Běžte!" "Já vám ale říkám pravdu..." "Běžte!" "Sama se přesvědčte..." odhrnula horní ret a ukázala tak Carolině ostré špičáky. Její malé dcery udělaly totéž...vypadaly tak démonicky, až se Carolině skoro zježily vlasy a do očí jí vhrkly slzy. "Ach můj bože...můj bože...." Hleděly hladově na Carolinu, která couvla až k posteli. Pak se ale Helena zasmála. "My vám neublížíme. Ale oni...váš snoubenec, jak říkáte...budou z vás chtít udělat totéž, co z nás." "A proč už to tedy neudělali?" "Čekají na svatbu...o svatební noci z vás udělají to, co jsme my." Carolina zalapala po dechu. "Musím zmizet. A rychle!" "To nepůjde jen tak..." "Prosím, pomozte mi!" "Proto jsem tady...ale musíte mi věřit. Lord chodívá spát okolo sedmé ranní, než vysvitne slunce úplně. Klíče mívá u sebe...mám náhradní klíč ke všem pokojům. Dám vám klíč k jeho pokoji a vy si časně zrána dojdete k němu pro klíč od vchodových dveří a zámeckých vrat. Pak už je to na vás. Nevím, jak se dostanete z těch lesů..." "Co kdybych si vzala koně?" "To nepůjde. O stáje se stará Martin...nikdo jiný klíče nemá. Musíte jít po svých." "To zní šíleně. Vždyť ani nevím, kde jsem..." "Já taky ne, ale musíte se rozhodnout. Buď půjdete, nebo zůstanete. Ale zaslechla jsem, že svatba se plánuje už na příští týden. Nemáte moc času. Chcete ten klíč?" "Ano, chci!" vyhrkla Carolina bez rozmyslu. "Nezůstanu tady!" "Dobrá." Helena vytáhůla svazek klíčů a hledala v něm ten správný. Podala jej Carolině. "Tady máte. Utečte co nejdříve! Až si odemknete, dejte klíč do vázy u vašeho pokoje, vyzvednu si ho." "Děkuju mnohokrát." "Nemáte zač. A ani muk!" Helena i s dcerama spěšně odkráčela, aniž by se ohlédla. Carolina si připadala jako ve snách. Upíři...nevěřila v ně. Proto bývají vzhůru jen po nocích, nejí, nepijí...pokaždé, když Vincent mizí, určitě jde na lov. Najednou dávalo vše smysl, ale bylo to neuvěřitelné. Carolina byla zmatená. Ale jedno věděla jistě - ať je pravda jakákoliv, na zámku zůstat nechce. Musí pryč...
Carolina zrovna v jídelně pozdně večeřela, když se u ní objevil Vincent s radostným výrazem. "Carolino...jsem rád, že tě vidím. Včera jsem mluvil s otcem a mám pro tebe skvělou novinu!" "Opravdu?" Carolina předstírala radost. "Jakou?" "V sobotu je svatba...vezmeme se!" Carolina polkla soustu a naoko vykřikla radostí. "To je ale opravdu úžasná novina! Mám radost!" "No vidíš...a to si pamatuju, jak jsi sem přišla...zlobila ses, že jsem tě představil jako snoubenku." "Byla jsem hloupá." "Hmmm...nech si chutnat. Musím si ještě něco vyřídit." odešel. Zmizel jako vždy. Carolinu přepadl tísnivý pocit. Bude to muset udělat dnes ráno. Uteče. Zvládne to. Musí...
Nejdříve utekla ze svatby s Gabrielem, teď utíká ze svatby s Vincentem. Měla raději zůstat v Itálii, tam jí alespoň nehrozilo, že ji Gabriel promění v monstrum. Gabriel se k ní choval alespoň vlídně....najednou si vzpoměla na Claire a na tu noc, kdy spolu stály u Eiffelovky. Carolina tehdy řekla, že už se nechce do Itálie nikdy vrátit a Claire ji varovala - že prý ať to neříká, že by se to mohlo vyplnit. Carolině teď přeběhl mráz po zádech. Měla být zticha...možná by se to ani nemuselo stát.
Celou noc byla sama. Venku hustě sněžilo a tak ji představa, že se ráno bude táhnout lesem jen v šatech bez kabátu (žádný neměla), aniž by věděla, kam jde, docela děsila a vůbec se jí do toho nechtělo. Utekla by až na jaře, ale tolik času jí nezbývalo. K ránu se cítila unavená - unavená nudou a zároveň velice nervózní. Schylovalo se k sedmé ranní. Čekala. Konečně se ručička přesunula na sedm a začalo pomalu svítat. Vstala z postele a zpod polštáře vytáhla klíč. Musíš, Carolino...to zvládneš... Vylezla ze svého pokoje a rozhlédla se po chodbě. Nikde nikdo. Odvážila se tedy jít k zamčeným pokojům. Vincentův byl hned ten první. Vzala za kliku - opravdu měl zamčeno, takže vsunula klíč do zámku a opatrně odemkla. Uslyšela tiché cvaknutí a pak ticho. Pro jistotu se ještě zaposlouchala, ale neslyšela nic. Otevřela dveře.
Naskytl se jí pohled na prázdnou místnost, potaženou jen rudým kobercem. V rohu stály vysoké svícny a uprostřed místnosti katafalk s černou rakví. Byla zavřená. Carolinu se na chvíli zmocnil pocit děsu, měla chuť se obrátit a utéct, ale nakonec přistoupila blíž. Nadechla se. "Tak...teď!" zašeptala sama k sobě a opřela se vší silou do víka. Bylo hrozně těžké. Tlačila, ale posunulo se jen o pár centimetrů. To však stačilo na to, aby viděla dovnitř. Nespatřila Vincentův obličej, ten měl ještě zakrytý víkem, ale sáhla dovnitř a prohmatávala mu okolí pasu. Brzy na něco narazila. Zabralo jí asi půl hodiny, než se jí podařilo věc odepnout, ale když pak uslyšela zacinkání, srdce jí poskočilo radostí. Měla to! Klíče!
Vrátila se ke svému pokoji, do vázy vhodila Helenin klíč a pádila k východu. Mezi množstvím klíčů hledala ten správný. Když jej našla, rychle si odemkla a sněhem se brodila k bráně. Bylo chladno. Ze stájí uslyšela dupat a ržát koně. Na nohou měla jen střevíce na podpatku, takže její nohy byly velice brzy promrzlé - a to teprve odemykala bránu. Brána zavrzala a otevřela se. Carolina pohodila klíče do sněhu, sundala si boty a rozběhla se. Na hliněné, zamrzlé půdě někdo odhrabal sníh, takže se jí běželo dobře. Kolem ní se míhaly zasněžené stromy a nízké keříky, vedoucí do lesa. Tam se taky musela vydat.
Slunce začínalo hřát, ale jen slabě. Carolina neměla naději, že ji zahřeje, ale doufala, že brzy doběhne k nějakému domu. Doufala, že není zase tak daleko od civilizace...
Zámek za ní někam zmizel, stal se jen malinkým, černým bodem na obzoru. Bylo poledne a konečně se dostala do lesa. Byl temný, tichý, chladný. Za dobu, co tady byla, zde potkala jen jedinou srnu, která ale hned zmizela. Jinak nic, žádný život. Seděla na kládě a oddychovala. Běh ji trošku zahřál, ale když seděla, začínala jí být postupně ještě větší zima, než byla. Za chvíli vstala a šla dál. Nemůže tu přece zůstat....
Začalo se stmívat. Carolina si nabrala plnou hrst sněhu a vložila ji do úst. Měla žízeň. Kolem ní se rozprostíral jen hustý les. Pustiny okolo zámku dávno zmizely, Vincent by ji už zřejmě ani nenašel...a kdyby ano, vrátila by se? Začínala nad tím uvažovat, jelikož situace vypadala beznadějně. Nakonec se rozhodla zůstat v lese. Přespí na kládě a ráno se zas vydá na cestu. Nebylo jiné řešení...
Uběhl týden. Carolina narazila uprostřed lesa na nějakou podivnou sochu, připomínající anděla s roztaženými křidly. Padla mu k nohám, unavená, vyhládlá, promrzlá na kost. Semkla své zledovatělé ruce a sípavým hlasem šeptala: "Bože, odpusť. Nevážila jsem si toho, co mám a zradila jsem vlastní rodinu. Odpusť mi a šetři mou ztrápenou duši. Nemůžu dál...pomoz mi..." Vysílením se opřela o sochu a po tváři se jí svezla slza. Ani ji necítila - i tváře měla jako led. Její šaty byly promočené sněhem, nehřály už ani trochu. Bylo jí to všechno jedno. Nezvládne jít dál, nešlo to. Zavřela oči. Měla pocit, že se vzdaluje. Že usíná...odněkud uslyšela hrát pomalou, tichou písničku...tutéž, co si zpívala Sophia při své popravě! Nevědomě si ji také začala broukat. Ukolébavala ji. Začínalo jí být teplo - příjemné, krásné teplo. Usínala a jako by se nořila do sladkého, věčného snu. Melodie se ztrácela někde v dáli. Carolina se svezla do sněhové peřiny a usla...usla navždy.
Tato povídka je z gothic stránek www.gothic.hu.cz
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář